STAVĚDLA, STRÁŽNÍ DOMKY A DALŠÍ

ŽELEZNIČNÍ STAVĚDLO

Stavědlo je budova, z níž se na železnici ovládají výměny výhybek. Obvykle je umístěno na každém zhlaví železniční stanice. Ve stavědle je signalista, který ovládá výhybky na povel výpravčího. Stavědla bývala zřizována zejména ve stanicích s elektromechanickým, případně i reléovým zabezpečovacím zařízením.
V menších stanicích bývají obvykle stavědla dvě (a nebo jen jedno ústřední stavědlo), ve větších stanicích jsou dvě a více a navíc kvůli lepšímu přehledu umístěna ve výškových budovách.
V dnešní době je práce signalistů nahrazována automatizovanými zabezpečovacími systémy, takže stavědla pomalu ztrácejí svůj význam a jsou rušena.
Druhý význam pojmu stavědlo je staniční zabezpečovací zařízení.
Podle předpisu Správy železnic D1 část první stavědlo je stanoviště, kde jsou umístěny prostředky pro ovládání a kontrolu zabezpečovacího zařízení a pro ústřední přestavování výhybek a výkolejek. Zabezpečovací zařízení je obsluhováno zaměstnancem s odbornou způsobilostí výhybkáře - signalistou, popř. i výpravčím.
Stavědla (pracoviště obsazená signalistou, popř. výpravčím), ve stanicích se číslují v každé stanici postupně od začátku ke konci trati. Pro označení se stavědla označují zkratkou "St" a arabským číslem, tedy například St.1, St.2, atd.¨

ZAŘÍZENÍ K OBSLUZE STAVĚDLA

Elektromechanické zabezpečovací zařízení, řidčeji elektromechanické stavědlo, slangově elektromechanika, je železniční zabezpečovací zařízení druhé kategorie vynalezené a vyráběné koncem 19. století a začátkem 20. století, které se však dosud hojně vyskytuje na železniční síti v České republice i ve světě. Slouží k zabezpečení jízd vlaků v železničních stanicích, popřípadě výhybnách a odbočkách. Traťové zabezpečovací zařízení založené na stejném technickém principu se nazývá hradlový poloautomatický blok.
Elektromechanické zabezpečovací zařízení je tvořeno zpravidla několika stavědlovými přístroji umístěnými v železniční stanici či jiné dopravně, zprostředkovávajícími logické závislosti a umožňujícími obsluhu návěstidel, výhybek a dalších prvků zabezpečovacího zařízení. 

Rozdíl mezi stavědlem a stanovištěm 

Stavědlo má označení St. a arabskou číslici (St.1). Výhybky jsou přestavovány ústředně a obsluhují se návěstidla.

Stanoviště má označení St. a římskou číslici (St.I). Výhybky jsou přestavovány ručně a neobsluhují se návěstidla.

STRÁŽNÍ DOMKY

Železniční strážní domek je zejména v německých zemích a na území bývalého Rakouska-Uherska malé obydlí strážníka železniční trati, stojící v blízkosti kolejí buď v pravidelných rozestupech nebo u míst, která vyžadovala zvýšený dozor (železniční přejezd, most, tunel, násep, propusť, železniční odbočka, zhlaví železniční stanice atd.). Další užívané pojmenování pro tento typ stavby je drážní domek či v železničářském slangu vechtrovna z německého Bahnwächterhaus, německy též Bahnwärterhaus, polsky strażnica kolejowa, francouzsky maison de garde a španělsky casa de guardia.

Strážní domky byly budovány již u prvních koněspřežných železnic, například na linecko-budějovické nebo lánské koněspřežce, jejich zlatou érou však byl rozvoj parostrojních železnic od 40. let 19. století. Stavěly se na hlavních tratích státních či soukromých železničních společností (Severní dráha císaře Ferdinanda, Dráha císaře Františka Josefa, Buštěhradská dráha a jiné), kde se budovaly v pravidelných rozestupech podél celé trati. Často se strážní domky stavěly jeden na dohled druhého (ve vzdálenosti např. do 1 km), tak aby si strážící mohli opticky předávat zprávu o průjezdu vlaku a pěšími pochůzkami hlídat stav trati. Této počáteční době ovšem vděčíme za fakt, že těchto staveb byly postaveny tisíce. Na tratích místního významu, tzv. lokálkách, budovaných převážně kolem přelomu století, se strážní domky stavěly jen výjimečně ke střežení větších staveb, například u mostů či zastávek.
Strážní domky měly zároveň účel dopravní a obytný. Sloužily jako nájemní služební byt zaměstnance dráhy a jeho rodiny. Zároveň strážník trati, v železničářském slangu vechtr, vykonával v okolí domku strážní službu, která spočívala v povinnosti projít po každém průjezdu vlaku přidělený úsek trati a zkontrolovat technický stav trati. Dozor měl význam i v protipožární ochraně, mohl pomoci včas odhalit vznikající požár polí, lesů či dřevěných staveb od jisker z parních lokomotiv. Služba byla v podstatě nepřetržitá, ovšem vzhledem k původní frekvenci provozu obnášela jen několik pochůzek denně. Domky stojící na vlakových zastávkách a často stavebně spojené s přístřeškem či čekárnou sloužily nejenom k řízení dopravy, ale i například k odbavení cestujících.
Strážní domky byly svého času zajímavým sociálním a podnikatelským projektem. První obyvatelé, kteří vykonávali svou práci jen za malý plat a služební byt, se často rekrutovali z rodin stavebních dělníků pracujících na stavbě dráhy.
S postupným zaváděním telegrafu a elektrických a mechanických návěstí strážní domky větší část původní funkce ztratily. Postupně došlo také k oddělení obytné a dopravní funkce strážního domku (malé domky nevyhovovaly moderním nárokům na bydlení, zvyšující se frekvence dopravy a pracovně-právní regulace znemožnila nepřetržitou službu). I po této změně se však ze strážních domků i nadále obsluhovaly železniční přejezdy, ovládaly výhybky železničních odboček, udržovala návěstidla, výhybky, drátovody, noční petrolejové osvětlení, sdělovací zařízení a prováděla technická obhlídka stanoveného úseku. Domky k obsluze trati začínaly být vyčleňovány k různým účelům jako hlásky, hradla, stavědla a tzv. T-domky s telegrafním nebo telefonním spojením, nazývané stanoviště strážníka trati.

ZÁVORÁŘ

Závorář je zaměstnanec provozovatele dráhy, který na základě hlášení výpravčího obsluhuje závory na železničním přejezdu.Pracoviště závoráře ja na závorářském stanovišti, které je na tratích Správy železnic označeno zkratkou Zv a zpravidla číslem označujícím kilometrickou polohu stanoviště na trati. Toto stanoviště bývá umístěno většinou bezprostředně vedle přejezdu, jehož závory závorář ovládá. Často bývají z jednoho stanoviště dálkově ovládány i závory na dalším přejezdu, který je od stanoviště vzdálen desítky až stovky metrů. Ve výjimečných případech je závorářské stanoviště umístěno přímo ve stanici. Poměrně často je závorářské stanoviště umístěno na železničních zastávkách. V České republice se nachází 4 závorářská stanoviště (Velký Valtinov, Chotěvice, Žim a Pertoltice pod Ralskem). V těchto případech býval k práci závoráře připojen prodej jízdenek.
V podmínkách České republiky jsou na počátku 3. tisíciletí závorářská stanoviště velmi řídká. Na většině přejezdů byla práce závorářů nahrazena automatickým přejezdovým zabezpečovacím zařízením. V roce 2020 zaměstnávala Správa železnic 63 závorářů, z toho 28 na DPČ na 10 pracovištích.